EDITKA, ZORRO, FELIX - rodinka ze zahrady

KDE SE VZALI, TU SE VZALI

Příběh téhle rodinky má začátek někde v červnu roku 2023. Byli jsme na zahradě a uslyšela jsem silné naříkání, nebylo poznat, jestli to pláče kotě, ptáče nebo co to vlastně je. Šla jsem za tím zvukem, ale jak jsem se přiblížila ke zdroji, nastalo ticho. Nikde se nic nehýbalo, nebylo nic slyšet a tak jsem doufala, že cokoliv tenhle zvuk způsobilo, je už vyřešené a dost se mi ulevilo. 

To bylo ráno. Pak byl celý den klid a večer nastal ten nářek znovu. Zavedl mě do přístřešku, kde jsou různé přepravky, nářadí a kde je i malé patýrko se senem, které tam je už spoustu let. No a na tom seně jsem viděla hubenou, černou kočičku, která se dívala směrem dolů. A kde se znovu začal ozývat nářek. Honem jsem si přinesla baterku, posvítila s ní do rohu a tam jsem uviděla malinkaté černé koťátko, uvízlé ve škvíře mezi přepravkou a zdí. Muselo spadnout dolů z toho sena a samo nemělo žádnou šanci dostat se znovu nahoru. Šanci neměla ani jeho maminka, která by ho prostě z té škvíry nevydolovala. Sáhla jsem honem pro něj, nebylo větší než dlaň a podala ho nahoru ustarané mamině. Měla jsem hrozný strach, aby kotě nebylo zraněné, ale viděla jsem, že se okamžitě přisálo ke zdroji mlíčka, maminka si ho očistila a vypadalo to, že bude všechno v pořádku. Donesli jsme tam misky s granulemi a vodou, protože kočičí mamina vypadala sama jako sotva odrostlé kotě a potřebovala se najíst. 

Bylo nám hned jasné, odkud rodinka pochází. U sousedů mají černou kočičku, které se ujali jako malého koťátka, ale tím jejich veškerá odpovědnost skončila. Kočička není kastrovaná a rodí potomky jako na běžícím pásu. Samozřejmě ani její potomci nejsou kastrovaní a tohle nadělení u nás na zahradě je stoprocentně už její několikátou generací. 

Brzy jsme zjistili, že koťátka jsou tam celkem čtyři. Dvě černobílé, jedno želvinovité a jedno celé šedé. Nosili jsme tam pravidelně jídlo a vodu a kočička na nás pokaždé už čekala a byla neskutečně milá, přítulná a vděčná. Po pár dnech jsme začali přidávat i misky s kotěcím jídlem, protože jsme si neuměli představit, že taková hubendírka by měla dost mlíčka pro všechny čtyři dětičky. 

Měli jsme v plánu, že po čase necháme maminku vykastrovat a vezme si ji kamarádka ke svojí kočičce a koťátka že se pokusíme rozdat. I proto jsem si zakázala vytvořit si k nim nějakou citovou vazbu a ani jsem se radši nepokoušela je hladit. Dvě z nich, šedý kluk a želvinka holčička, potom odešly do krásného domova k sestře mojí kolegyně a dvě zbývající koťátka měla jít později k další mojí kolegyni. 

Jenže... Maminka, která u kamarádky dostala jméno Maxinka, byla vykastrovaná a testovaná 22. července. Po kastraci jsme se s ní rozloučili a odvezli ji ke kamarádce s její kočičkou Chelsinkou. Chelsea se ale bohužel nové spolubydlící moc bála, celý den byla zalezlá a tak se hned druhý den kočička vrátila zpátky k nám, dostala jméno Editka a bylo jasné, že už nikam jinam nepůjde. Zbývající dvě koťátka zatím byly samy na svém místě v přístřešku, kam jsme jim pravidelně nosili jídlo. Už na něj nedočkavě čekaly, ale chytit nebo aspoň pohladit se nenechaly, i když jsem se o to už snažila, i proto, aby byly případně pro nový domov trochu vymazlené. Začaly se ale osmělovat a občas prolezly skrz mříž do pergoly, když tam nikdo nebyl a zjišťovaly, že existují takové věci jako šplhadla a pohodlné pelíšky. Díky tomu se nám podařilo nalákat je dovnitř a tak od 28. července už byly s námi doma. Zatím jsme ani nevěděli, jaké je jejich pohlaví, protože chytit se pořád nenechaly. Potřebovali jsme je ale dostat k veterináři, aby je prohlídl a otestoval, a pokud budou zdravá, aby se mohly znovu sejít s už otestovanou Editkou. No a taky aby už mohly dostat jména. Byla jsem si skoro jistá, že menší kotě, které vypadalo jako Tobinka, bude holčička, ale nakonec se ukázalo, že obě koťátka jsou kluci a tak se naše kočičí rodina rázem rozrostla o tři přírůstky, protože už jsme je pak nedokázali dát pryč. 

Datum narození jsme všem stanovili na 1. června. Editce na 1. června 2022 a klukům, kteří dostali jména Zorro (koťátko ze začátku příběhu) a Felix, na 1. června 2023. Jsou to úžasná zlatíčka a jsme rádi, že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo. Přinesli do naší rodinky další nálož radosti a už si ani neumím představit, že by tady nebyli.

No a snad se už konečně dokopu k tomu (když už jsem se teď rozhoupala), abych napsala aspoň pár zápisů do deníčků, jak se všechno vyvíjelo dál, jak se rodinka seznamovala se starousedlíky a jak si všichni společně žijí teď.

První fotka prďolků na seně

Už si běháme po venku

a takhle blbneme ;o)

První samostatné vniknutí na šplhadlo v pergole (s následným úprkem) ;o)

a první ustrašené papání v pergole (Felix)

Maminka Editka

DENÍKY

No, tak jak to tak vypadá, na psaní deníků už asi nedojde. Celá rodinka je u nás už dva roky, mají se skvěle a jsou úžasní. Maminka Editka je tak trochu psychouška, člověk nikdy neví, jak dlouho ji může mazlit, než ve vteřině změní náladu a z vrnící kočičky se stane zuřivá satanka. Ale je to tak roztomilý, že to vůbec nevadí ;o)

Felix a Zorrinek... ti dva na sebe dlouho nenechali sáhnout. Přišli si pro krmení, ale že bysme si je mohli vzít do náručí a pochovat, to ani náhodou. A pak jednoho dne se Felixek rozhodl, že už to stačilo, přišel ke mně do koupelny a otřel se mi o nohu. Opatrně jsem ho zvedla, celá v úžasu, že se nekroutí a nechce dolů. Tak jsem ho chvilku hladila a pak postavila zpátky na zem, aby toho na něj nebylo moc. A on nejenže neutekl, ale znovu se mi otřel o nohu a tak jsme celý rituál spolu zopakovali hned pětkrát. Já byla blahem bez sebe, že si ho už můžu kdykoliv pochovat a dneska z něj je ten největší mazel v naší rodině. Je to jediný tvor, který mě svojí mazlivostí donutil vstávat ráno o takových 20 cenných minut dřív a to jen proto, abysme se mohli mazlit. Ani se bez toho nenasnídá. Musím položit misku vedle sebe a Felixek jí způsobem zob do misky, hned se očistit a nechat se pohladit. A znovu - zob do misky, očista, hlazení. Mně u toho ještě skoro padají oči, ale jsem za to tak šťastná. 

No a Zorrinek, ten to takhle s mazlením nemá, ale bez problémů se nechá chytit a pochovat, jenom to nesmí trvat moc dlouho. Strašně moc ho baví, když si skočí na šplhadlo a já mu kartáčem dělám čísy čísy, to se převaluje z boku na bok, pacičkama si u toho omývá obličej, nakonec se překulí i na záda a já mu česám bříško. Zorrík u toho spokojeně přede a já mu nakonec to bříško opusinuju, tomu se prostě nedá odolat. Je to strašně krásnej a chytrej tvoreček, umí aportovat myšky a aportuje je tak dlouho, dokud mu je házím, nikdy nepřestane sám. Strašně ho baví chytat prasátko od zrcátka, lítat tunelem (i s těma aportovanýma myškama) a strašně nenápadně krást misky s jídlem. To se tak jakoby nic natáhne vedle dalšího jedlíka, vystrčí pacičku a za chvilku už miska putuje k němu. A když není v dohledu nic, co by ukradl, tak dělá kotrmelce a ví, že tomu se prostě nedá odolat. Je to úžasňáček milovaný. 

Celá rodinka je prostě skvělá a já jsem dneska hrozně vděčná, že se přihodili zrovna nám. 

VIDEO ZORRO APORTUJE

VIDEO PAT A MAT STAVÍ DŮM

https://www.youtube.com/watch?v=vPeEb4O6EM4